Které stahování je legální?

U stahování filmů a hudby lze konstatovat, že je to za určitých podmínek dovoleno. Musí se vždy ale jednat a) o již zveřejněné dílo, stažená kopie musí sloužit výhradně vlastní osobní nekomerční potřebě fyzické osoby, která kopii stažením do svého počítače zhotovila, a nesmí být s takto pořízenou rozmnoženinou zacházeno jakkoli jinak, od každého díla je možné zhotovit pouze jednu kopii a nesmí být přitom obcházeny technické prostředky ochrany práv (např. kódování, podmíněný přístup apod.) a b) zároveň takový akt nesmí být v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nesmí být nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (§ 29, § 30 , § 43 aut. zák.). Podle občanského zákoníku pak výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). A právě v podmínkách b) je zakopán pes. Pokud bychom se řídili pouze podmínkami a), bylo by při splnění těchto podmínek stahování legální. Pirátské kopie na filehostingových serverech či v peer-to-peer sítích již žádnou ochranu nemají, takže pokud bych si stahovala pouze zveřejněná díla, které bych dál nešířila (tzn. že bych k tomu nemohla použít P2P klienty, kteří v průběhu stahování data zároveň sdílí, to jsou právě torrenty, ale i noví klienti Direct Connect.), a každé dílo si stáhla jen jednou, bylo by to legální. Tady ale nastává ono ALE. Problém pirátského online šíření chráněných filmů a hudby nabyl v posledních letech takového objemu a rozsahu, že výrazně narušuje běžný způsob užití díla (tj. legální distribuci) a jsou jím tak nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (resp. nositelů práv) na návratnost jejich investice a přiměřenou odměnu. Lidé stahují nelegální kopie nikoli ojediněle, ale pravidelně a opakovaně, a legální způsoby užití díla nevyužívají či je využívají jen zřídka, což masivně poškozuje legální distribuci a nezajišťuje nositelům práv odměnu za jejich práci. Navíc to, že lidé stahují z jednoznačně nelegálních zdrojů a proto, aby mohli realizovat své oprávnění zhotovit si kopii pro osobní potřebu, využívají protiprávní jednání jiných osob (tj. těch, které chráněná díla sdílí či je uploadovaly na filehostingové a jiné internetové servery) a to je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a tedy protiprávní. Neznamená to však, že je takové jednání automaticky trestné; jsem přesvědčena, že drtivá většina stahování je pouze občanskoprávním deliktem a autor může tak leda uplatňovat nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, zákazu ohrožení svého práva a/nebo neoprávněného zásahu do svého práva, odstraněním následků zásahu do práva a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (§ 40 aut. zák.). Legální tedy je, pokud si někdo občas stáhne nějaké zveřejněné dílo, zejména takové, které již není v běžné distribuci a není možné ho jinými rozumnými způsoby získat. Pokud ale někdo stahuje opakovaně a neustále, nechodí do kina, nekupuje si CD či DVD, nechodí do videopůjčoven, nevyužívá legální online distribuci jako IPTV či video on demand (internetové půjčovny apod.) a soustředí se na tituly v běžné distribuci, např. takové, které dosud běží v kinech či tam ještě neběží, zrovna byly vydány na DVD apod., nejedná v souladu s právem.